K dosažení efektu prakticky jakéhokoliv léčebného opatření je potřebná spolupráce pacienta. S rozvojem terapie akutních forem kardiovaskulárních onemocnění přibývá pacientů s chronickými komplikacemi vyžadujícími dlouhodobou farmakoterapii. Velkou rezervou v péči
o pacienty je dodržování indikované léčby. Pokud je adherence k léčbě nízká, bude omezený i efekt terapie. Adherence je vedle dostupnosti terapie jedním z faktorů, kde se lze podle Světové zdravotnické organizace v léčbě pacientů nejvíce zlepšit. Adherence k medikaci a její
význam je u různých kardiovaskulárních onemocnění značně variabilní. U arteriální hypertenze je testování adherence základní diagnostickou metodou k určení, zda se jedná o hypertenzi rezistentní na terapii, nebo jen pseudorezistentní při non-adherenci k farmakoterapii. Na
druhou stranu u srdečního selhání je obvykle zjištěná míra adherence poměrně vysoká a lze se tedy spolehnout na to, že pacienti léky berou a změna pacientova stavu (k dobrému i k horšímu) je ve spojitosti s léčbou. Neméně důležitá je efektivní léčba komorbidit
ovlivňujících kardiovaskulární morbiditu a mortalitu (např. syndrom obstrukční spánkové apnoe, chronická obstrukční plicní nemoc a další). Různé metody testování adherence by měly být součástí běžné klinické praxe a každý lékař by měl mít o této problematice
alespoň základní přehled.
Tato publikace má za cíl seznámit lékaře pečující o pacienty s chronickými kardiovaskulárními onemocněními s konceptem adherence k medikaci obecně. Dále zmiňuje význam, specifika diagnostiky a intervenování non-adherence u konkrétních
kardiovaskulárních onemocnění.
Kolektiv autorů působí na různých pracovištích vnitřního lékařství v Olomouci a Ostravě. Dohromady přináší pohled specialistů na konkrétní onemocnění i poznatky z vlastní běžné praxe v jednotlivých kazuistikách.
