Víceúčelový letoun Rafale je po typu SAAB JAS-39 Gripen posledním národním evropským letounem, který vznikl v jedné zemi primárně pro potřeby daného státu. Rostoucí složitost i finanční náročnost moderních bojových letounů znamenají, že se od sedmdesátých let evropské
země spojují při vývoji a výrobě těchto strojů a ty proto vznikají v podobě mnohonárodních projektů se všemi výhodami i nevýhodami. To ostatně měl být i případ letounu Dassault Rafale, který byl původně vyvíjen jako francouzský příspěvek k evropským projektům nových
bojových letounů. Jenže další spolupráce na společném evropském typu se pro Francii stala nemožnou, protože zatímco ostatní státy zapojené do později vzniklého letounu Eurofighter měly zájem o širokou dělbu vývojových i výrobních kapacit, neboť si žádný z nich neuchoval
kompletní schopnost vývoje moderních letounů, u Francie tomu bylo naopak. Dlouhá řada bojových letounů rodiny Mirage sloužila nejen ve Francii, ale i v desítkách zahraničních zemí a francouzský průmysl proto i v době vývoje nového letounu disponoval schopnostmi kompletního
vývoje a výroby. Zapojení do evropského programu by proto nutně vedlo k poklesu těchto schopností a pravděpodobně i poklesu leteckého průmyslu jako celku. Navíc byla Francie jedinou zemí, která požadovala jeden letoun schopný ve více verzích nasazení jak z pozemních základen,
tak i z palub letadlových lodí. Došlo tím k zásadnímu technickému rozkolu mezi Francií a ostatními partnery, kteří požadovali letouny optimalizované pro jiné úkoly a pro něž nebylo omezení hmotnosti pro palubní nasazení tak zásadní. I proto se Francie rozhodla ze společného
projektu vystoupit a ve vývoji pokračovat samostatně. Z experimentálního projektu ACX se stal samostatný francouzský model Rafale, který vznikal již v době kdy v USA probíhala soutěž ATF na nový bojový taktický letoun páté generace. Ve firmě Dassault se ale rozhodli jít
požadavkům na pátou generaci letounů naproti jen částečně a nadále upřednostňovat aerodynamické vlastnosti a snadnost obsluhy i nízké údržbové náklady. Výsledný letoun prokázal, že národní projekt je mnohem levnější, časově rychlejší, avšak co do schopností rozhodně
ne horší nežli mezinárodní projekt v podobě modelu Eurofighter. Pro Francii proto bylo velkým zadostiučiněním, když byl Rafale zalétán o několik let dříve než prototyp Eurofighter. Stejně se dostal dříve i do řadové služby a dosáhl většího exportního rozšíření.
Ve
Francii se Rafale stal prakticky univerzální platformou vojenského letectva, vedle níž jen dožívá stále se zmenšující množství letounů Mirage 2000D a 2000-5F, které čeká nahrazení. V případě námořnictva je letoun již dlouhodobě jediným útočným prostředkem. Jen ve
Francii proto Rafale nahradil šest typů letecké techniky určených původně pro různé úkoly, což vypovídá o jeho univerzálních schopnostech pro vzdušný boj, likvidaci cílů na zemi a moři či průzkum nebo elektronický boj. Letounu Rafale se daří i na exportních trzích a v
provozu bude u čtyř evropských letectev a dalších mimo Evropu. Francouzská administrativa dokázala letouny prodat i díky absenci zahraničních komponent, a tedy i nutných souhlasů třetích stran, což je jedním z hlavních problémů projektu Eurofighter. I přes všechny přednosti
musí letoun na trhu soupeřit s nastupující pátou generací v podobě strojů F-35 a nově i dalších. Jenže vývoj páté a nyní šesté generace je finančně tak náročným, že na samostatnost musela Francie poprvé v historii rezignovat a spojit se do projektu FCAS. Rafale je proto dost
možná posledním národním letounem v Evropě.
