Monografie sleduje dílo Josefa Škvoreckého v českém i světovém kontextu doby jeho vzniku. Ve čtyřicátých letech navazuje jeho poetika na civilismus Skupiny 42 svým zájmem o všednodenní život a hovorovou řeč i orientací na angloamerickou literární tradici. Další silný
dobový vliv představuje existencialismus, který poznamenává autorův přístup k životu už od Zbabělců. V padesátých a v šedesátých letech reaguje Škvorecký na všeobecně pociťovanou krizi jazyka a románu širokým rejstříkem tvůrčích postupů: od otevřenosti a
fragmentarizace románové formy (Tankový prapor, povídkové cykly), inspirace filmem a okrajovými literárními žánry (detektivky, Lvíče), až po magickou poetičnost Legendy Emöke a Bassaxofonu. Zkušenost exilu výrazně posílila jeho domovské právo ve dvou kulturních oblastech,
české a angloamerické. Jeho schopnost evokovat prožitek ztraceného času vizuálním detailem a absolutním sluchem pro hovorový jazyk vytváří dojem autenticky zachycených scén a epizod. Složitá, filmovým střihem inspirovaná kompozice je spojuje v téměř surrealistickou koláž,
vyjadřující chaos současného světa. Intertextualita, četné literární a hudební aluze ho sbližují s postmoderními tendencemi, jeho hluboce zakotvený křesťanský humanismus a smysl pro groteskní směsici vysokého a nízkého v lidském životě navazuje na tradice české a
středoevropské.
