Když člověk ztratí lidské opory, v duši se objeví touha a otázka, zda život pokračuje dál. Nejen vesmír má své zákony, i v lidském nitru jsou zákony, které nám ukazují touhu po životě, který smrtí nekončí. Tato touha je vlastní každému lidskému srdci.
Potřebujeme lásku dostávat, ale máme potřebu ji také dávat, a to do svého posledního výdechu. Člověk je určen ke štěstí, a to je zcela vlastní všem lidem. Tyto skutečnosti si nemocní na konci života zvlášť silně uvědomují. Samota a opuštěnost je nejvýznamnějším
znakem naší doby, ale také provokací, abychom v situaci izolace, zvlášť při umírání, něco dobrého vykonali. Mou první odpovědí na utrpení, se kterým jsem se setkávala jako zdravotní sestra v nemocnici, bylo změnit nelichotivé podmínky umírajících lidí a podpořit rodiny,
které by chtěly pečovat o své blízké ve svém vlastním, přirozeném prostředí.
Více než kdy jindy bych chtěla povzbudit nás všechny, zdravé lidi, abychom se nebáli vstoupit do tajemství umírání svých blízkých. Potřebují naši lásku, ale i praktickou pomoc.
Potřebují dojít k naději, jinak by jejich dosavadní život poztrácel smysl.
