Ludvík XIV., patrně jeden z nejznámějších a nejvýraznějších francouzských panovníků, se po většinu své vlády nacházel ve válečném konfliktu nebo v přípravách na něj. Když roku 1700 zemřel ve Španělsku bez potomků tamější král Karel II., švagr a zároveň
i bratranec Ludvíka XIV., rozhodl se francouzský panovník získat část španělského dědictví pro sebe, či alespoň pro některého ze svých potomků. Naneštěstí pro krále Slunce se španělské dědictví rozhodl ovládnout pro mladšího ze svých synů i císař Leopold I., který
byl stejně jako Ludvík XIV. bratrancem a po určitou dobu i švagrem právě zemřelého španělského monarchy. Přestože v posledních sto letech docházelo ve Španělském království k určitému hospodářskému i ekonomickému úpadku, španělské impérium představovalo na začátku
18. století stále výraznou část evropského kontinentu – vždyť kromě vlastního Španělska k němu byla přičleněna ještě významná část Apeninského poloostrova a tzv. Španělské Nizozemí, dnešní Belgie – a navíc disponovalo množství zámořských držav.
Ludvík XIV. se rozhodl dosadit do Madridu svého vnuka Filipa z Anjou, který se i přes četné neúspěchy francouzských zbraní nakonec vlády nad španělským královstvím ujal. Poslední konflikt krále Slunce je skutečně již pouhým odleskem slávy dřívějších úspěchů armády
Ludvíka XIV., která o padesát let dříve zaskočila svým počtem, výzbrojí a připraveností své sousedy, a současně určitým epilogem vlády krále Slunce. Během války trvající čtrnáct let se Francie nejednou ocitla před naprostou zkázou, nepřátelská vojska v jednu chvíli
téměř dosáhla bran Paříže, ale Ludvík XIV. se přes to odmítl vzdát své ideje o rozšíření moci Bourbonů a díky obratnosti francouzských diplomatů nakonec v určitém ohledu zvítězil. Z války o španělské dědictví Ludvík XIV. sice formálně nevyšel jako vítěz, musel
přistoupit na nejeden ústupek, ale fakt, že jeho vnuk Filip mohl právoplatně užívat titul španělského krále a získal značnou část španělského dědictví, rozhodně patří k významným úspěchům jeho vlády.
