Eli Maor se ve své knize věnuje vztahům mezi matematikou a hudbou. Nejednou čtenáři osvětlí řadu překvapivých detailů, když zkoumá, jak lze uplatnit matematický aparát v hudbě i naopak. Věnuje se například matematickému popisu vztahů mezi jednotlivými tóny, systémům
ladění a jejich historickému vývoji. Píše o snaze matematiků a fyziků přesně popsat pohyb struny, prostor věnuje i zkoumání vzniku a povahy zvuku a jeho přenosu. Jinou oblastí, kde se projevují matematické zákonitosti, jsou rytmické poměry v hudbě, ale ani u nich paralely mezi
matematikou a hudbou nekonči. Autor jakožto znalec matematiky a milovník klasické hudby zná obě oblasti detailně a čtenáře dokáže svým zájmem nakazit; a dělá to s podmanivou lehkostí. Anotace 2: Pythagoras v experimentech s monochordem stanovil zákonitosti mezi délkou struny a
hudebními intervaly. Tzv. přirozené ladění bylo postupem času nahrazeno laděním temperovaným. Rozdíl mezi nimi vysvětluje přítomná kniha, a současně ozřejmuje, že tónové poměry jsou dány jednoduchými matematickými zákonitostmi, které se neomezují jen na huddební
oblast.
