Reformy z doby vlády císaře Mucuhita-Meidžiho (vládl 1867-1912) zasáhly většinu oblastí života japonské společnosti a nakonec výrazně přispěly k tomu, že se říše vycházejícího slunce na prahu 20. století zařadila mezi velmoci. Modernizace vedla k aktivizaci japonské
zahraniční politiky, jejíž pozornost se zaměřila především na Koreu a Čínu. Po vítězné válce s Čínou v letech 1894-1895 se definitivně prosadil japonský vliv v Koreji, kterou Tokio v roce 1910 anektovalo. Podpisem spojenecké smlouvy s Velkou Británií 30. ledna 1902 získalo
důležitou podporu pro měření sil s carským Ruskem, které, stejně jako Japonsko, mělo hlavní zájem v Mandžusku na severovýchodě čínské říše. Vítězství ve válce s Ruskem v letech 1904-1905 katapultovalo Japonsko mezi velmoci, byť jeho zájmy byly zprvu omezené jen na Dálný
východ. Po první světové válce se sice západní velmoci pokusily oslabit nové postavení Japonska, to se však nevzdalo svých expanzívních cílů na kontinentě. Překážkou jejich realizace byl také výrazný vzestup nacionalismu v Číně, reprezentovaný především Kuomintangem. Na
prahu třicátých let 20. století se Japonsko rozhodlo prosadit své cíle v Číně silou, v roce 1931 začala první fáze jeho přímé agrese, která vyvrcholila obsazením Mandžuska. V roce 1937 Japonsko zahájilo útok do provincií jižně od Velké zdi, který vedl k obsazení
významných center střední a jižní Číny. Cíle Japonska koncem třicátých let již překročily rámec Dálného východu, útok na Pearl Harbor v prosinci 1941 znamenal zahájení války se Spojenými státy, jejímž výsledkem byla drtivá porážka Japonska. Cílem této publikace je
prezentovat ucelený a pokud možno vyvážený přehled vnitřní i zahraniční politiky Japonska v údobí let 1931-1945.
