Prózy 677 (1977) a Afghánistán (1980) spojuje obdobná literární strategie: reflexe bezprostřední současnosti, doby, kdy tyto texty vznikly, se zde mísí s utopickými či distopickými vizemi fiktivní apokalyptické budoucnosti a s evokacemi časů civilizačního úpadku v minulosti.
Oba tyto texty oplývají reáliemi společenství Charty 77 a kulturního podzemí v Československu konce sedmdesátých let, mezi nimiž lze rozeznat též řadu stylizovaných portrétů autorových tehdejších bližních (např. básníci I. M. Jirous, Fanda Pánek, kritik Jan Lopatka, farář
Miroslav Mevald, psychiatr Stanislav Drvota) a najít zcela konkrétní zmínky o řadě dalších osobností a ovšem též identifikovat ústřední autobiografickou postavu „básníka“ či uprchlíka „C.“, která spojuje tyto prózy s Invalidními sourozenci (1974), v nichž se autor
skrývá v postavě invalidního důchodce a filosofa „A.“.
677 zde vychází ve druhém a Afghánistán, zasazený do září roku 1980 tedy doby těsně po vstupu sovětských vojsk do země, ve třetím knižním vydání.
