Svět kolem nás se rychle proměňuje, jsme svědky tragédií celosvětového významu, katastrof, (nejen) osobních neštěstí, nemocí, smrti – lze vůbec v takovém světě, v takové době prožívat radostný život a nenechat strasti, aby nás pohltily? Ano, lze pracovat na tom,
abychom i v tom špatném uměli najít něco, co nás posouvá dál. Lze cvičit náš přístup k sobě samým a k ostatním kolem nás. Kniha radosti zprostředkovává dlouholeté zkušenosti dvou neuvěřitelných mužů, kteří navzdory nepředstavitelně těžkým životním zkouškám
zůstávají veselými, nezbednými, soucitnými, odpouštějícími a neztrácejí víru ve všechny lidské bytosti.
Douglas Abrams mistrně propojil životní příběhy dvou blízkých přátel – Jeho Svatosti dalajlámy a arcibiskupa Desmonda Tutua, jejich odpovědi na otázky
týkající se překážek na cestě k radosti, pokory, humoru, odpuštění, vděčnosti, soucitu, velkorysosti a mnoha dalšího s vědeckými poznatky, které se probíranou tematikou zabývají. Kniha provází čtenáře cestou od zaměření na já, mně, moje k zaměření na my, nám, naše.
Ukazuje nám, jak se poučit z utrpení (ať už vlastního nebo utrpení kolem nás), popřípadě jak si uvědomit, že jsme součástí velkého společenství a že v ničem, co prožíváme, nikdy nejsme a nebudeme sami. Nikdo z nás nedokáže uniknout utrpení. To však neznamená, že
nemůžeme prožívat radost. Netrapme se kvůli věcem, které nedokážeme změnit. „Pokud s tím lze něco udělat, jaký je důvod ke sklíčenosti? Pokud se nic dělat nedá, k čemu je být sklíčený?“
Nechte se pohltit moudrostí dvou „veselých kop“, které se umějí
zasmát samy sobě, udělat si legraci ze svého velkého nosu nebo ze špatné angličtiny a které vám jakoby mimoděk otevřou oči, rozesmějí vás i rozpláčou.
