Ve starší době znamenala konverze buď obrácení od odlišného náboženství ke křesťanské víře, nebo návrat heretiků zpět k ortodoxii, případně vnitřní obrácení, spojené se vstupem do kláštera a zaslíbením Bohu. Od reformace byl možný také odchod věřícího z
jedné západokřesťanské konfese a vstup do jiné. Společnost, která se dříve vyznačovala univerzálně platným náboženstvím a autoritou jediné církve, se rozpadla do různých skupin, které si nárokovaly věroučnou pravdu a upíraly ji ostatním. To oproti zkoumání konverzí ve
starším období, v němž jsou důležitým tématem zejména konverze od judaismu, případně islámu, rozšiřuje významně škálu témat, problémů, pramenů i kontextů, a vysvětluje, proč je výzkumu konverzí věnována intenzivní pozornost zejména na poli raně novověkých
dějin.
Cílem autorského kolektivu bylo zjišťovat, jak je obraz konvertity a konverze utvářen v různých typech textových a vizuálních pramenů, u různých vyznání, v různých sociálních skupinách a profesích a za konkrétních sociálních, geografických a
náboženských podmínek…
