Muži v dílech spisovatele Karla Pecky umírají hladem, zimou, na následky strádání, důlních závalů, radioaktivního záření, šikany bachařů, po vyčerpání z otrocké práce, při útěku nebo zradou spoluvězně považovaného za kamaráda. Obrazně pak také kvůli
kompromisům a ústupu od původních zásad v důsledku neúprosného, vytrvalého tlaku ze strany věznitelů.
Muži Určení K Likvidaci, takzvaní MUKLové, však také přežívají a morálně rostou. Díky přátelství, solidaritě, osobní statečnosti a ochotě pomoci druhému
až na úrovni vlastního sebeobětování.
Soubor Na co umírají muži – devět povídek, napsaných ještě v době autorova věznění v 50. letech na uranovém lágru Bytíz – obsahuje kus z obojího. Krystalicky čisté zlo se objeví například v povídce Jistota, aby bylo
vystřídáno nezištnými, téměř nadlidskými skutky přátelství v závěrečných textech Měsíční světlo a Konfrontace.
Na co umírají muži, obsahově drsné a syrové, formálně propracované a vybroušené texty, pojednávají o chování člověka v extrémních
podmínkách komunistických pracovních táborů. O temných, ale také „až zázračných“ stránkách lidské povahy, které teprve v mezních situacích dostávají prostor se plně projevit.
Povídky byly poprvé vydány v roce 1968 nakladatelstvím Mladá fronta.
Doslov napsal pán Jiří Stránský.
