Café Robinson je nová básnická sbírka Jiřího Žáčka, který miluje rozmanitou atmosféru kaváren.
Nic cizorodého tam neruší jeho inspiraci a myšlenky, každá kavárna má své zvláštní poslání, neexistují dvě úplně stejné. Cítí se tu dobře ve
společnosti skutečného života, který může být sladký nebo hořký, silný a plný vůní nebo jen všední, záleží jakou kávu tam vaří a jakou si objednáte.
V kavárně člověk tráví čas sám se sebou a při tom se potkává s lidmi a situacemi, ve kterých je
ještě kus neopotřebovaného života. Každá kavárna je pro Jiřího Žáčka jedinečná, žádnou nápodobu by do své sbírky nepřijal, a odráží se to i v názvech básní: Kavárna Mezi řádky, Café Maňana, Kavárna Na půl cesty, Café Moby Dick, Espresso Dolce vita, Kavárna
Rendez-vous, Kavárna Na věčnosti. Jsou to přístavy, kde člověk může zakotvit se svým trápením, radostí nebo čekáním na naději a může tady v bezpečí prožívat vzrušené představy i barevné sny jako v titulní básni Café Robinson:
Ve spršce příboje jak
diamant se třpytí ostrov, kde čekám na Pátka tak sám, že to je k nepřežití - - - Zachraň mě, lásko, vyslyš moje vytí, a život bude pohádka.
Básně doprovázejí fotografie Františka Dostála, který umí zachytit skutečný, nenaaranžovaný život. Z jeho fotek je
cítit, že má rád lidi, které spatřil právě v kavárnách.
Jsem náruživý "kavárenský povaleč". Dokonce jsem si před pár roky na to téma napsal sonet. Kavárny si ovšem zaslouží ne jeden sonet, ale celou knížku básní. Atmosféru kavárny utváří mnoho faktorů,
vedle číšníků a hostů třeba i počasí, politická situace, sportovní výsledky Sparty a Slavie, výskyt či nevýskyt dívčích půvabů uvnitř kavárny a leckteré další okolnosti. Kdyby kavárny nebyly, chodil bych na kávu do cukráren. Ale to je řešení pro dámy, které si jdou
zamlsat, já bych spíš prchal do barů. Anebo bych si kavárničku udělal přímo v bytě. Nejdůležitější je vařit kávu s láskou. Vzpomeňte na Maryšu bratří Mrštíků. Ta vařila kávu bez lásky, a jak to dopadlo! Jiří Žáček
