Občanský zákoník z roku 2012 je svým způsobem návratem k tradici. Po dvou předchozích občanských zákonících z let 1950 a 1964, jejichž obsah stál na lidově-demokratických, resp. socialistických ideových základech, se nový občanský zákoník obrací zpět ke kořenům
českého soukromého práva. Ty jsou historicky spjaty především s rakouským Všeobecným občanským zákoníkem z roku 1811, jehož obsah však vycházel z širší tradice kontinentální právní kultury – z římského práva. V předkládané knize zkoumá autorský kolektiv právních
romanistů faktický rozsah vlivu římského práva na nejnovější český kodex soukromého práva, konkrétně na jeho část věnovanou věcným právům. Ve stručných komentářích autoři srovnávají jednotlivá ustanovení nového českého občanského zákoníku s římským právem z
období 1 stol. př. n. l. – 3. stol. n. l. Ke svému výkladu přidávají překlady původních pramenů, které shodu, či naopak rozdíl oproti římskému právu, dokládají. Ukazují tak, že navzdory velkému časovému odstupu a technologickému i společenskému pokroku je odkaz
římského práva, jednoho z pilířů evropské právní kultury, stále živý a nabízí tak i dnes potenciál pro normotvorbu, stejně jako pro aplikaci a výklad platného práva.
