Čapkovy drobné prózy, v nichž nechává promlouvat i překvapivé mluvčí, jako jsou výkal, pařez, štěnice nebo moucha, zesměšňují nabubřelou vážnost mnoha našich výroků. Drobné anekdoty, z nichž vykukuje osten absurdity, vyjadřují autorovy obavy před odlidštěním
života, před ztrátou upřímného zájmu o druhé lidi. Čapek ironizuje snahu moci podřídit společnost mechanizovanému řádu a vyzdvihuje jednotlivce, jenž se dokáže v komplikovaném světě samostatně rozhodovat. I zde obdivujeme autorovo jazykové mistrovství, třeba výrazový
ohňostroj ve Vynálezci, do nějž Čapek stvořil na čtyřicet nových, neexistujících slov, jež přitom vnímáme jako známá, třebaže jde o autorovy novotvary. V současné době, pro kterou je znovu příznačná propast mezi úlisnými slovy a hrozivými činy, oceníme důsledné
mravní vyznění Čapkových próz. Jednotlivec nemůže být zbaven odpovědnosti za společenské zlo, a to ani svým strachem. Postoj lidských ovcí je ironizován: „Ať mě zabijí, jen když mě vedou.“ A jinde: „Tolik nenávisti, pane bože! Co se to jenom s lidmi stalo! Asi se přes
noc všechno změnilo. … Pan Varga si tesklivě připomněl své vdovství. Kdyby nebožka žena byla živa – ta by se snad nezměnila?“
